O svobodě, osobní odpovědnosti a dalších principech

28.02.2007, 23:04 | Osobní

Plunule navazuji na na minulý rukopisný zápisek a inspirativní komentáře...

… a bude to opět filosofické.
Začnu alliquaknovým pojmem „nerealizovatelnost anarchie“. To je nepochybně správný postřeh. To zamyšlení nebylo žádným návodem k revoluci, ale opravdu jenom pouhé zamyšlení. Pointa celého je zkrátka Je nenormální být normální a zároveň Je normální být nenormální … to nevylučuje zásadu „právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého“ – to má pouze poukázat na to, že by každý měl respektovat úchylky těch druhých … pochopitelně do okamžiku, kdy ty už ohrožují okolí.

Hlubší závěr celého toho je asi takový, že není správné považovat určité chování a určitý systém za ten jediný správný a nezměnitelný. Dá se to aplikovat i třeba na ekologii. Všechny ty řeči ekoaktivistů, že je potřeba změnit styl života, bývají „většinou“ odmítány jako nereálné; že se prostě nedá civilizace změnit. A změnit přístup jednotlivce nemá smysl. Bohužel je to asi pravda, a dokud nedojde k opravdovému průseru globálního charakteru, nedojde v tomhle globálním měřítku k žádné změně... ale neznamená to, že by k takové radikální změně nemohl dospět jednotlivec. A teď právě dostává smysl ten můj článeček – tím, že začnu žít ekologicky, stávám se členem té menšiny, a podle toho, jak intensivně se do toho pustím, budu přijímán – v případě takového třídění odpadů to už je bráno jako normální, ale v případě odmítání dopravy autem, pokud to není jinak možné, už budu nepochybně brán za trošku „divného“. A když se odstěhuju někam na konec světa a zavrhnu všechnu moderní techniku, a budu žít „prostým“ životem, tak mě už rozhodně bude drtivá většina brát za magora a blázna -- „jak můžu být přece šťastný bez všech těch výdobytků civilisace?“...

V tom zamyšlení chápu tu anarchii jako úplnou svobodu, což je samozřejmě abstrakce (asi tak jako hmotný bod, perpetuum mobile ap.). Jinak je ale spíše třeba chápat anarchistické snahy ve smyslu omezit vliv státu a obecně centrálního řízení. Maximálně decentralizovat všechno možné, ponechat rozhodovací pravomoci v minimálním nutném rozsahu a to u nejnižších možných správních celků. Nejlepší to mají Švýcaři, kde z daní jde vládě jenom nějakých 10%, a kolem 60% jde obci – transparentnost financování je pak hned výrazně vyšší a je menší riziko mizení peněz v nejrůznějších černých dírách...

K Rostíkovu popíchnutí ohledně maturity ze společenských věd: za svými názory si jak dobře víš stojím dosti silně a kvůli nějakým „běžným názorům“ se často dost silně ohrazuju … jsem neskutečně vděčný za to právo svobodně hlásat své myšlenky a názory, a nehodlám si ho dobrovolně jakkoli omezovat, jenom kvůli tomu, za jak „normálního“ nebo „nenormálního“ budu s takovými názory přijímán.

Žít nějaký falešný život za maskou přetvářky a v zaběhnutých kolejích, vybudovaných okolní společností, nehodlám. Nepředstavuji si to carpe diem tím, že zapadnu do davu a budu se snažit mít minimum problémů... to není život, to je pouze přežívání (ať už jakkoli bezproblémové a „pohodlné“). Život je právě o té svobodě, stejně jako o plné odpovědnosti za činy, které dělám. Je ovšem vidět, že velká část populace se radši chce nechat pro tu samou pohodlnost ovládat elitou a dobrovolně se vzdát práv na individualitu člověka, na osobní svobody a odpovědnost za vykonané činy … volit takové komunisty neznamená nic jiného! Ono je ale tohle chování lidí dosti rozšířené, zvlášť v naší zemi stigmatizované tak dlouhou vládou komunistické diktatury. Ztráta životních „jistot“ a naprosté otevření možností, co dělat, někdo bohužel nedokáže unést. Tak radikální změna přináší nutnost radikálně změnit styl života. A tedy to rozbourává navyklý řád, kosmos. Zůstává snaha se do poslední chvíle držet stébla a zachovat status quo – navyklý prozkoumaný stereotyp.

Přechod na heliocentrickou soustavu taky nepobíhal hned. Přecházelo se dlouhá století, pozvolna a po kapkách, a i tak nejednou kvůli těmto kapkám hořely hranice.

Něco končí, něco začíná. Konec, smrt, zánik znamená změnu, nový začátek, novou kvalitu.

«Turn the wheel again
A new beginning
Another end …»
—Blind Guardian – Turn the wheel

Jen spíše než o kruhovém cyklu je lepší mluvit o spirále, která poukazuje nejen na samotné opakování, ale i na změnu kvality.