Tak a zase jsem někoho nasral

16.04.2007, 17:11 | Osobní

Jaká to novinka, v poslední době mě tohle jde přímo ženiálně! Prostě stačí někomu říct natvrdo, co si myslím, a už je oheň na střeše...

...a jelikož je ta střecha došková a „hasiči to stejně přejedou“, dost blbě se to hasí.
Ale tak už to bývá. Nebaví mě hrát neustále divadlo, kterak mně nic nevadí a jak mě nic nevytočí a když mě tedy něco vadí, tak to řeknu. A většina lidí si to nějak moc bere.
Tak třeba dneska jsem se po ranní dvouhodinovce filosofie docela ošklivě pustil do spolužáka, že „nejdřív tam dělal bordel a pak měl úplně scestný otázky“. No, jak asi reagoval?
Že moje reakce byla naprosto neoprávněná, a jestli ta cílená kritika jeho osoby půjde dál, tak se se mnou přestane bavit. A že si to jakože dost bere a jen tak na to nezapomene. Že je dost urážlivej, tak ať s tím počítám.
A tak jsem mu řekl, že mám rád upřímnost a když něco myslím, tak to taky řeknu. A že on na tom není o moc jinak.
A tak se bránil, že když on kritizuje, tak je to většinou oprávněný, kdežto když kritizuju JÁ, tak nikoliv. Ale — skutečně? Jak to může vědět? :e)

Potom při obědě jsem mu říkal, že když sám prohlašuje, jak je urážlivej, jak si to všechno dost bere a jak na takový věci nezapomíná, je to pouze proto, že mu samotnému takový stav vyhovuje a že mu radím, ať si takový věci tolik nebere, na hádky a konflikty do deseti minut zapomene a hned bude mít veselejší život.

Současný vztah mezi námi je totiž na bodu mrazu a to právě kvůli tomu, že se se mnou (kvůli té ranní roztržce) nechce bavit. Mně je oproti tomu úplně jedno, kvůli čemu jsem se s kým jednou hádal. Klidně se s takovým člověkem budu bavit dál, konflikt v jedné oblasti u mě nenarušuje celkový obraz a vztah.

Vlastně se docela i bavím, jak většinu lidí dokáže jediný konflikt (navíc zcela marginálního charakteru) tak rozdráždit, že hned ze sebe sypou silácká slova „přestávám se s tebou bavit“, „tak a dost, spolu jsme skončili“ a další, jako okopírovaná z nějaké filmové (nebo i české politické) scény. Ono to většinou lidi časem přejde, a napadne je, že to nemá naprosto žádný smysl trvat na tomto ignorování se. (Stejně jako politici jeden den tvrdí, že se „v žádném případě nedohodnou na kompromisu“ a druhý den vytváří pomalu velkou koalici.)

Je lepší mít vztah, kde se dva občas pohádají, než vztah, kde se dva úplně ignorují a vůbec se spolu nebaví.

Proč si dělat život těžší a kvůli jedné věci odmítat rozhovor s druhým i na úplně jiné a nekonfliktní téma?