Kamarádi se mě ptají, proč studuji psychologii a ne radši IT, když „přece těm počítačům tolik rozumím“, že je mě na nějakém humanitním okecávacím oboru škoda.
Poslední dny jsem u počítače různým šolicháním webových stránek a jinými činnostmi strávil více času, než by bylo zdrávo. Od určitého momentu přijde chvíle, kdy by člověk se vším technickým sekl a rozdupal. Ztráta představy o čase, slzící oči -- tohle má člověk dělat celý život na full-time? No to snad ne.
Zlaté zevlování na filosofickém okecávání bez nutnosti čumět 16 hodin denně do obrazovky počítače.
V poslední době uskutečňuji jistý psychologicko-duchovní experiment, vědomý rozštěp osobnosti a systematické fungování pod několika nezávislými identitami. Už jen v internetovém prostředí to je naprosto fascinující záležitostí. Když se tu a tam ozývá, jak je problematická anonymita internetu, nemohu si teď tuto vlastnost "sítě sítí" vynachválit. Jen je škoda, že je to tak těžko přenositelné do reálného života.
Dokonce si myslím, že "odvázanost" a odvaha v anonymní komunikaci strhnout ze sebe různé masky by byla i terapeuticky využitelná v rámci nějaké techniky duševní hygieny. Za normálních okolností tato anonymní nepostižitelnost podporuje spíše zlé tendence vulgarismu a agresivity, nicméně pokud by se tato síla uskutečňovala v tom pozitivním spektru, např. znovuzískání sebedůvěry, nebylo by to vůbec špatné.
Když jsou si vzájemně partneři hluboce oddáni a existuje mezi nimi silné (emoční) pouto, láska dávající i přijímající a tak dále, je to normální a v pořádku. (Pro úplnost, na nejvyšším místě by ještě měl být realizován úplný vztah k Bohu, hned pod ním by tedy byl vztah k partnerovi.)
Jiná kvalita vztahu je mezi rodičem a dítětem, mezi přáteli, mezi kamarády, kolegy, spolužáky, spolupracovníky.
Postuluji teď tezi, že mít vztahy, emoční vazby a fixace k druhým lidem (bližnímu svému) je v zásadě přirozené a potřebné. (Nebudu teď meditovat nad tím, jestli je teze skutečně pravdivá, jestli není spíše žádoucí stát se zcela nezávislým na vnějším světu apod., o tom zase jindy.)
Průser nastává, když se specifické charakteristiky pro vztah A objevují místo toho ve vztahu B (který by přirozeně měl docela jiný charakter vztahu), třeba proto, že ve vztahu A došlo k určitým problémům. Dochází ke snaze o kompenzaci selhání na jednom místě vytvořením náhradního vztahu jinde.
To má destruktivní účinky na zbytky původního vztahu a zatažení třetí osoby, původně vůbec nezatažené do vadného vztahu A, do problémů.
Konkrétně: vztahem A budiž stagnující manželství. Vztahem B budiž vztah matky k synovi. Tím, že si matka bude dělat ze syna vysněný partnerský ideál (klidně podvědomě) a podle toho se citově diferencovat k tomuto synovi a ke svému partneru, to ještě víc nabourá funkčnost manželského partnerství (další odtažení ze strany matky), a rovněž to synovi úspěšně zkomplikuje navazování/udržení vlastních intimních/partnerských vztahů (bude již zatažen do příliš hlubokého vztahu s matkou, nedokáže pořádně odstrčit tento vztah do pozadí a na popředí vytvořit svůj vlastní vztah).
Vedlejším produktem vztahu B bude navíc nehmotný útvar, který bude tvořit setrvačnost takového vztahu a gravitaci obou účastníků (již pasivních figurek, které ovládá tento "démon") zpátky k obnovování takového vztahu, jakmile bude hrozit jakékoli odtažení a oslabení/přetrhání těchto vazeb.
Na střední škole jsem se jednou dozvěděl, že pro uspokojení potřeby seberealizace je zapotřebí minimálně 4 hodiny denně pracovat (studovat, ...)
Pokud nemá člověk takovou práci a nesměřuje ani k žádnému ideálu, opravdu se začne projevovat taková nespecifikovatelná rozlada. Je dobré, když si to člověk někdy zažije - pokud si to zároveň uvědomí a bude hledat příčiny takových stavů.
Teď mne omluvte, jdu pokračovat v noření se do příčin. Zatím všechny tzv. "příčiny", které vylezly na povrch, se ukázaly jako falešné příčiny, které zastírají něco hlubšího.
Od druhé poloviny 20. století, kdy se do vyspělého světa začaly dostávat nové informace s bezprecedentně vysokou dostupností každému a v prakticky neomezeném množství, a vlivem nejmodernějších komunikačních prostředků, zejména internetu, pozorujeme v tomto světě trend syntézy všeho vědění a aspektu kultury.
Přináší tato hyperinformovanost jen samá pozitiva? A není přílišná demokratizace vědění mezi širokou populaci začátkem konce civilisace?
Uvádí se, že neverbální složka projevu nese 70 až 92 % informace. Sice jsem nikdy nerozuměl tomu, jak může někdo plácnout jen tak takové arbitrární procento, nedovedu si představit rigorózní vědeckou metodu, která přijde na takováto čísla u určení toho, kolik procent informace je sdělováno verbálně a kolik procent neverbálně. Ale budiž, empiricky si lze ověřit, že na důležitosti neverbální složky projevu přece jen něco je.
Při komunikaci s puberťákem se může rodič usmívat sebevíc a neverbálně komunikovat optimálně, nicméně reakce ratolesti mohou být úplně stejně odmítavé a nepříjemné jako když se na ratolest řve či ječí. Zdá se v takové situaci, že účinek úpěnlivého tónu hlasu je nulový. Vůle dospívajícího je zkrátka natolik silná, že se prakticky nenechá ovlivnit subtilní "magií nezjevných emanací".
Naprosto jiná situace nastává u starého člověka s určitou formou senility, stařecké demence a tak. Takový člověk již má volní stránku své osobnosti téměř rozpuštěnou a chová se téměř jako zrcadlo. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Připadá vám, že vaše babička/prababička je zlá, nepříjemná či dotčená? Podívejte se sami do zrcadla: je pravděpodobné, že zlí, nepříjemní a dotčení se cítíte vy, resp. vyzařuje to z tónu hlasu, gestiky, mimiky a ostatních složek komunikace, kterou k takovému starému člověku promlouváte. Vy tomu člověku pošlete hnusné signály – pink, ty se odrazí a hned je schytáte jako zpětný odraz.
Časem přestane být důležitý přesný obsah sdělovaného. Jediné, na čem bude nadále záležet, bude forma sdělovaného. Úsměv, duševní vyrovnanost a bezpodmínečná láska k druhému se takhle odrazí a právě tak se k vám bude chovat i ten starý člověk.
Postřehl jsem u několika lidí, kteří mají jisté společné kvality, podobnou "signaturu" v hlasovém projevu. Když se při poslechu takové řeči vykašlu na to, kdo konkrétně mluví, dokázal bych si dobře představit daný hlas jako hlas jiného člověka.
Vysledoval jsem zatím dvě různé signatury. Zdá se mi, že každá signatura vypovídá o odlišném charakteru dosažených realizací.
První typ signatury jsem zaznamenal u tří lidí, přičemž se všemi z nich jsem opakovaně osobně komunikoval. K poznání této skutečnosti existence jakéhosi společného "komunikačního substrátu" jsem si povšiml až teď v pátek.
Na základě toho mě došlo, že u dvou dalších lidí, z nichž jedním z nich je Terence McKenna, kterého jsem osobně neznal, ale kterého znám pouze z jeho audio a videozáznamů, existuje taky podobná, leč odlišná signatura.
Zahajuji soukromý experimentální průzkum hledání dalších signatur v hlasech lidí. Okamžikem uvědomění si podobné signatury i u jiných dříve potkaných lidí do sebe mohou přijít zajímavé vhledy.
Počítačové psycho
Kamarádi se mě ptají, proč studuji psychologii a ne radši IT, když „přece těm počítačům tolik rozumím“, že je mě na nějakém humanitním okecávacím oboru škoda.
Poslední dny jsem u počítače různým šolicháním webových stránek a jinými činnostmi strávil více času, než by bylo zdrávo. Od určitého momentu přijde chvíle, kdy by člověk se vším technickým sekl a rozdupal. Ztráta představy o čase, slzící oči -- tohle má člověk dělat celý život na full-time? No to snad ne.
Zlaté zevlování na filosofickém okecávání bez nutnosti čumět 16 hodin denně do obrazovky počítače.
Vědomý rozštěp osobnosti
V poslední době uskutečňuji jistý psychologicko-duchovní experiment, vědomý rozštěp osobnosti a systematické fungování pod několika nezávislými identitami. Už jen v internetovém prostředí to je naprosto fascinující záležitostí. Když se tu a tam ozývá, jak je problematická anonymita internetu, nemohu si teď tuto vlastnost "sítě sítí" vynachválit. Jen je škoda, že je to tak těžko přenositelné do reálného života.
Dokonce si myslím, že "odvázanost" a odvaha v anonymní komunikaci strhnout ze sebe různé masky by byla i terapeuticky využitelná v rámci nějaké techniky duševní hygieny. Za normálních okolností tato anonymní nepostižitelnost podporuje spíše zlé tendence vulgarismu a agresivity, nicméně pokud by se tato síla uskutečňovala v tom pozitivním spektru, např. znovuzískání sebedůvěry, nebylo by to vůbec špatné.
Zdrcující otázky?
Otázka: Jak má vypadat "zdrcující otázka"? Čím je taková zdrcující otázka zdrcující? A k čemu je to dobré?
=)
Emoční fixace ve špatných vztahových konstelacích
Když jsou si vzájemně partneři hluboce oddáni a existuje mezi nimi silné (emoční) pouto, láska dávající i přijímající a tak dále, je to normální a v pořádku. (Pro úplnost, na nejvyšším místě by ještě měl být realizován úplný vztah k Bohu, hned pod ním by tedy byl vztah k partnerovi.)
Jiná kvalita vztahu je mezi rodičem a dítětem, mezi přáteli, mezi kamarády, kolegy, spolužáky, spolupracovníky.
Postuluji teď tezi, že mít vztahy, emoční vazby a fixace k druhým lidem (bližnímu svému) je v zásadě přirozené a potřebné. (Nebudu teď meditovat nad tím, jestli je teze skutečně pravdivá, jestli není spíše žádoucí stát se zcela nezávislým na vnějším světu apod., o tom zase jindy.)
Průser nastává, když se specifické charakteristiky pro vztah A objevují místo toho ve vztahu B (který by přirozeně měl docela jiný charakter vztahu), třeba proto, že ve vztahu A došlo k určitým problémům. Dochází ke snaze o kompenzaci selhání na jednom místě vytvořením náhradního vztahu jinde.
To má destruktivní účinky na zbytky původního vztahu a zatažení třetí osoby, původně vůbec nezatažené do vadného vztahu A, do problémů.
Konkrétně: vztahem A budiž stagnující manželství. Vztahem B budiž vztah matky k synovi. Tím, že si matka bude dělat ze syna vysněný partnerský ideál (klidně podvědomě) a podle toho se citově diferencovat k tomuto synovi a ke svému partneru, to ještě víc nabourá funkčnost manželského partnerství (další odtažení ze strany matky), a rovněž to synovi úspěšně zkomplikuje navazování/udržení vlastních intimních/partnerských vztahů (bude již zatažen do příliš hlubokého vztahu s matkou, nedokáže pořádně odstrčit tento vztah do pozadí a na popředí vytvořit svůj vlastní vztah).
Vedlejším produktem vztahu B bude navíc nehmotný útvar, který bude tvořit setrvačnost takového vztahu a gravitaci obou účastníků (již pasivních figurek, které ovládá tento "démon") zpátky k obnovování takového vztahu, jakmile bude hrozit jakékoli odtažení a oslabení/přetrhání těchto vazeb.
Zpět v civilisaci
א ב
OFF
Brozkeff se po následujících 14 dní evaporuje z tohoto světa sdo výšin nebeských, prostých zla internetu a jiných výdobytků technických.
Pocit seberealizace
Na střední škole jsem se jednou dozvěděl, že pro uspokojení potřeby seberealizace je zapotřebí minimálně 4 hodiny denně pracovat (studovat, ...)
Pokud nemá člověk takovou práci a nesměřuje ani k žádnému ideálu, opravdu se začne projevovat taková nespecifikovatelná rozlada. Je dobré, když si to člověk někdy zažije - pokud si to zároveň uvědomí a bude hledat příčiny takových stavů.
Teď mne omluvte, jdu pokračovat v noření se do příčin. Zatím všechny tzv. "příčiny", které vylezly na povrch, se ukázaly jako falešné příčiny, které zastírají něco hlubšího.
Eklekticismus, synkreze, syntéza...
Od druhé poloviny 20. století, kdy se do vyspělého světa začaly dostávat nové informace s bezprecedentně vysokou dostupností každému a v prakticky neomezeném množství, a vlivem nejmodernějších komunikačních prostředků, zejména internetu, pozorujeme v tomto světě trend syntézy všeho vědění a aspektu kultury.
Přináší tato hyperinformovanost jen samá pozitiva? A není přílišná demokratizace vědění mezi širokou populaci začátkem konce civilisace?
Stařecká demence je zrcadlem nás samých
Uvádí se, že neverbální složka projevu nese 70 až 92 % informace. Sice jsem nikdy nerozuměl tomu, jak může někdo plácnout jen tak takové arbitrární procento, nedovedu si představit rigorózní vědeckou metodu, která přijde na takováto čísla u určení toho, kolik procent informace je sdělováno verbálně a kolik procent neverbálně. Ale budiž, empiricky si lze ověřit, že na důležitosti neverbální složky projevu přece jen něco je.
Při komunikaci s puberťákem se může rodič usmívat sebevíc a neverbálně komunikovat optimálně, nicméně reakce ratolesti mohou být úplně stejně odmítavé a nepříjemné jako když se na ratolest řve či ječí. Zdá se v takové situaci, že účinek úpěnlivého tónu hlasu je nulový. Vůle dospívajícího je zkrátka natolik silná, že se prakticky nenechá ovlivnit subtilní "magií nezjevných emanací".
Naprosto jiná situace nastává u starého člověka s určitou formou senility, stařecké demence a tak. Takový člověk již má volní stránku své osobnosti téměř rozpuštěnou a chová se téměř jako zrcadlo. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Připadá vám, že vaše babička/prababička je zlá, nepříjemná či dotčená? Podívejte se sami do zrcadla: je pravděpodobné, že zlí, nepříjemní a dotčení se cítíte vy, resp. vyzařuje to z tónu hlasu, gestiky, mimiky a ostatních složek komunikace, kterou k takovému starému člověku promlouváte. Vy tomu člověku pošlete hnusné signály – pink, ty se odrazí a hned je schytáte jako zpětný odraz.
Časem přestane být důležitý přesný obsah sdělovaného. Jediné, na čem bude nadále záležet, bude forma sdělovaného. Úsměv, duševní vyrovnanost a bezpodmínečná láska k druhému se takhle odrazí a právě tak se k vám bude chovat i ten starý člověk.
Zjištěno, ověřeno a nadále ověřováno v praxi.
Audiosignatury realizací
Postřehl jsem u několika lidí, kteří mají jisté společné kvality, podobnou "signaturu" v hlasovém projevu. Když se při poslechu takové řeči vykašlu na to, kdo konkrétně mluví, dokázal bych si dobře představit daný hlas jako hlas jiného člověka.
Vysledoval jsem zatím dvě různé signatury. Zdá se mi, že každá signatura vypovídá o odlišném charakteru dosažených realizací.
První typ signatury jsem zaznamenal u tří lidí, přičemž se všemi z nich jsem opakovaně osobně komunikoval. K poznání této skutečnosti existence jakéhosi společného "komunikačního substrátu" jsem si povšiml až teď v pátek.
Na základě toho mě došlo, že u dvou dalších lidí, z nichž jedním z nich je Terence McKenna, kterého jsem osobně neznal, ale kterého znám pouze z jeho audio a videozáznamů, existuje taky podobná, leč odlišná signatura.
Zahajuji soukromý experimentální průzkum hledání dalších signatur v hlasech lidí. Okamžikem uvědomění si podobné signatury i u jiných dříve potkaných lidí do sebe mohou přijít zajímavé vhledy.